Česká sochařka, první manželka Olbrama Zoubka.

Eva Kmentová patřila k našim největším poválečným sochařkám. Narodila se 6. ledna 1928 v Praze, v rodině vynikajícího řezbáře a kantora Františka Kmenta.

V duchu přání svého otce se i ona měla věnovat řemeslu. Své studium začala na Střední odborné škole bytového průmyslu, kde studovala mezi lety 1943 – 1946. Dále v letech 1946 – 1951 studovala Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze v sochařském ateliéru pod vedením profesora Josefa Wagnera. Zde se před mladou Evou zásluhou kolegů a učitelů rozprostírá svět moderního umění. Jeden z jejích kolegů, sochař Olbram Zoubek se později stal i jejím manželem.

V roce 1954 se stala Eva Kmentová spoluzakladatelkou významné umělecké skupiny Trasa 54, která měla svým postojem a ideologií reagovat na nesmyslné tendence totalitního režimu v umění a snažila se držet krok s evropskou kulturou.

V tvorbě převládalo především sochařské umění, které mělo z počátku rysy socialistické realistické modelace. Postupem času však pod vlivem italského sochařství a jiných mimoevropských kultur dostává podobu zcela odlišnou. V některých dílech je i patrný vliv kubismu.

Šedesátá léta se nesou ve znaku sádrových reliéfů a otisků konkrétních předmětů a částí lidského těla, nejdříve prstů, nohou ale pak i celého těla (Prsty, 1966; Krajina, 1967). Tvorba sedmdesátých let pak přinesla tvarovou jednoduchost.

Kvůli závažné dlouhodobé nemoci, která se výrazně promítla i do její tvorby, nemohla již pracovat se sádrou, a proto se zaměřila na lehčí materiál – papír. Ten pak různě trhala, skládala, lepila a vrstvila. Papírové objekty však nemají příliš dlouhou trvanlivost. Proto se jich mnoho nedochovalo.

Absolvovala mnoho výstav doma i v zahraničí. Do svého díla doslova otiskla kus sebe a ve své době se dokázala prosadit víc než její manžel, sochař Olbram Zoubek. Obdivoval ji Jindřich Chalupecký i Meda Mládková a ocenil sám Jiří Kolář. Zemřela však bohužel předčasně. Možná proto se dnes na ni neprávem zapomíná.