Ve čtvrtek 10. října 2024 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové o soudní rehabilitaci kněze Josefa Toufara, který byl v roce 1950 obviněn z protistátní činnosti v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem. Během vyšetřování byl brutálně mučen a následně zemřel na následky zranění, aniž by byl odsouzen. Rozhodnutí soudu je pravomocné, neboť se všichni zúčastnění vzdali práva odvolání.

„Josef Toufar byl nezákonně zbaven osobní svobody, minimálně od 28. ledna do 25. února 1950,“ prohlásil soudce Miroslav Mjartan. Advokát Lubomír Müller, který zesnulého faráře u soudu zastupoval, dodal: „Dnes byla po právní stránce napravena křivda, která se Josefu Toufarovi stala. Byl morálně očištěn.“

Přestože Toufarovi již nežijí žádní přímí příbuzní, rehabilitace přináší možnost napravit osudy dalších lidí vězněných v souvislosti s číhošťským zázrakem. Jak uvedl státní zástupce František Jedlička, dosud žádné rehabilitační řízení týkající se Josefa Toufara neproběhlo, ačkoliv bylo z historických i soudních spisů jasně doloženo, že jeho zatčení a následné vyšetřování bylo v rozporu se zákony tehdejší doby.

V roce 1969 Olbram Zoubek vytvořil posmrtnou masku Josefa Toufara, která je dnes považována za jedno z jeho nejsilnějších děl. Maska, zhotovená po exhumaci Toufarova těla, zachycuje nejen fyzickou podobu, ale také nesmírnou tíhu utrpení, kterou tento duchovní muž prožil. Zoubek sám byl jako umělec často ovlivněn politickými a duchovními událostmi své doby, což se v jeho dílech pravidelně projevovalo.

Toufarův příběh, spojený s tzv. číhošťským zázrakem, kdy se při bohoslužbě v kostele v Číhošti údajně pohnul kříž na oltáři, vyvolal tvrdou reakci komunistického režimu. Toufar byl nespravedlivě obviněn z podvodu, zatčen a krutě mučen, což vedlo k jeho smrti. Zoubek, který se během svého života často zabýval otázkami lidské existence, utrpení a naděje, tento tragický osud reflektoval ve své práci.

Jeho posmrtná maska Toufara je nejen uměleckým dílem, ale také připomínkou nespravedlnosti, s jakou se mnozí setkali během komunistického režimu. Zoubek tímto dílem ukazuje, jak může umění zprostředkovat hluboké lidské příběhy a udržovat památku těch, kteří trpěli za své přesvědčení.

Josef Toufar zemřel v únoru 1950 na následky mučení ve věznici Valdice, kam byl zavlečen s cílem vynutit z něj přiznání k obvinění.

Toto propojení mezi uměním a duchovnem je u Zoubka patrné i v dalších jeho dílech, kde se často zabýval tématy naděje, víry a morálních hodnot. Jeho sochy a reliéfy, včetně těch, které jsou dnes vystaveny v Litomyšli, kde je i Zoubkův významný památník, připomínají význam jednotlivce v zápase za spravedlnost a pravdu.